O  hvězdičce

14.04.2022

"A je pryč! ...cítím se zvláštně, když tu najednou není," povzdechla si dušička, když její drahá duše zmizela z dohledu. "Co když skutečně zapomene, kdo opravdu je a odkud přišla?"

"Jak tě takové věci mohou napadnout?" řekla jí s laskavým úsměvem druhá dušička. "Víš přeci, že každá z nás si dřív či později vzpomene. A dokonce jsem slyšela, že jednou na Zemi nastane čas, kdy nebudeme muset vše zapomenout."

"Jsi tak moudrá, cítím se vedle tebe vždy v bezpečí, ty určitě nikdy nezapomeneš. Kdybychom se tak mohly narodit spolu," pronesla toužebně dušička. "Víš, myslím, že i mně se blíží čas zrození. Cítím se jinak, jako kdybych na tu chvíli začala být připravována. Možná proto mi přišla obava, že naše drahá duše si nevzpomene," svěřila se první duše té druhé.

Dušička to cítila správně, i jí se blížil čas zrození. Přicházely k ní dosud neznámé pocity. Střídalo se nadšení s obavami, jestli to na Zemi všechno zvládne. Její osud se jí začal otevírat a ona se mohla více oddávat té chvíli, kdy se konečně opět zrodí na Zem.

Než se tak událo, rozloučila se a doprovodila do zrození spoustu dalších dušiček, které se na Zem dostaly dříve než ona.

A když nastala ta její dlouho očekávaná chvíle, i tuto dušičku přišly ke zrození podpořit další duše. Byla to taková záře, taková nádhera, že si dušička uvědomovala, že není možné si nevzpomenout. Její záře se prolínala se září ostatních dušiček a v tu chvíli věděla, že právě teď je vše připraveno k jejímu zrození. Ještě stačila mrknout na druhou duši a pronesla znovu své přání: "Kéž mi tak přijdeš do života, má drahá moudrá přítelkyně."

⭐⭐⭐

"Narodila se hvězdička, hurá, sláva, narodila se hvězdička!" volala nadšeně Alenka, " dědečku, slyšíš, narodila se hvězdička."

"Ale jdi, ty malá popleto. Myslíš sestřička?"

Alenka se dědečkovi zadívala do očí, usmála se na něj a vběhla do zahrady. Z dálky bylo ještě slyšet nadšené volání... "Narodila se hvězdiičkaaa..."

"Holka jedna popletená." Dědeček se na chvíli v myšlenkách zastavil a uvědomil si ve svém srdci pocit hlubokého klidu. "Člověk by jí to snad i uvěřil."

V ten moment se ve dveřích objevil tatínek a v náručí si nese Evičku. Dědeček, při pohledu na svého dospělého syna, dojetím ani nedýchal. S jakou něhou drží svou druhou právě narozenou dceru. Jen na malou chviličku si zasteskl, že on u narození svých synů nebyl. Ale teď to prožít mohl, pocítil velikou vděčnost, že to může prožít se svými vnučkami. Alenka na sebe nenechala dlouho čekat, přiběhla ze zahrady a natahovala k tatínkovi ruce. Sama si chtěla svou sestřičku pochovat. Posadila se do křesla, tatínek jí Evičku opatrně položil do klína a dědeček se k nim naklonil. Pohladil holčičky po vláskách a Alenka mu povídá: "Vidíš, dědečku, vidíš ji? Je to hvězdička."

Tatínek se s Evičkou vrátil zpátky k mamince. Dědeček si přisedl k Alence a povídá: "Poslouchej, ty malá treperendo, proč říkáš, že je Evička hvězdička?"

"Dědečku, copak ty to nevidíš?" zeptala se Alenka trochu rozpačitě.

"Co bych měl vidět?" nechápal dědeček.

"Přece to světlo, které kolem ní všude svítí, jako ta zářivá hvězda z oblohy, o které mi často povídáš před usnutím."

Dědeček měl pocit, že se všude rozprostřelo ticho a vnímal, že Alenčiny řeči nejsou jen takové dětské povídačky. Alenka se k dědečkovi přitulila, zhluboka a spokojeně si povzdechla a dodala: "Ty můj nejmilovanější dědečku, já věřím, že ty to světlo taky uvidíš. Jen ses asi špatně díval."

A jak se mám, Alenko, dívat správně?"

Alenka se jen usmála. Dědeček se zamyslel a Alenka pozorovala, jak se dědečkovi mění výraz ve tváři. Snažil se na něco vzpomenout, ale zřejmě to nepřicházelo.

"Na co myslíš, dědečku?" pronesla do prázdna Alenka a ani nečekala na odpověď. Odmlčeli se oba, užívali si vzájemnou přítomnost a cítili se moc hezky. "Jsem ráda, že už je Evička tady s námi. Jak já se jí nemohla dočkat."

Dědeček se spokojeně usmál a dodal: "To já taky, Alenko."


Když se večer Alenka chystala ke spánku zeptala se dědečka: "Už sis vzpomněl?" 

"A na co?" nerozuměl dědeček.

"Jak se máš dívat. Já jsem to viděla, že ses snažil vzpomenout, jak se to dělá. Ale neboj, dědečku, jako to bylo v té pohádce o hvězdičce, ona nás to Evička všechny naučí."

Alenka se dožadovala, aby jí dědeček zase asi už po stopadesáté vyprávěl pohádku o hvězdičce, která jí při usínání svítila do okna. A dědeček vyprávěl o malé neposedné hvězdičce, které když jednou spadla z oblohy, zhasnulo světýlko v její lampičce. Hvězdička byla moc smutná, byla sama, daleko od domova, a dokonce i bez světýlka. Jak už to v pohádkách většinou bývá, i tahle měla šťastný konec. Hvězdička ztracené světýlko hledala všude, kde se dalo. Někdy ho dokonce na chvíli našla, ale vždycky uhaslo. Až jednou...hvězdička vzpomínala na ostatní hvězdičky, jak si s nimi hrála na schovávanou, jak spolu lumpačily a smály se někdy dokonce tak dlouho, že už ani nevěděly čemu. Hvězdička se při této vzpomínce, kdy necítila sebemenší lítost, že není s ostatními hvězdičkami, celá rozzářila, světlo ji svítilo do všech stran. Cítila se naplněná láskou. A v tom se jí lampička rozsvítila a to světýlko, už nikdy nezhaslo. Od té doby to učila všechny spadlé hvězdičky, společně tak mohly pomoci všem, které zapomněly, jak na to. 

Když se chystal ke spánku dědeček, potkal na chodbě tatínka a poprosil ho, jestli by se mohl ještě před spaním podívat na Evičku. Maminka s Evičkou už spaly, byl to pro ně náročný den. Dědeček potichoučku vklouzl do ložnice. Vzpomněl si na Alenku, která mu říkala: "To ses asi na Evičku díval špatně." Vzpomněl si i na hvězdičku, které se světýlko rozzářilo až při procítění lásky ve svém srdci. Vzpomněl si na odpoledne, kdy viděl svého syna obklopeného vnučkami a vzpomněl si i na babičku, na svoji maminku a na tatínka. Vzpomněl si na ten pocit, když si jednoho dne uvědomil, co je v životě skutečně důležité.  Jak snadné je někdy na Zemi zapomenout. Jeho srdce přetékalo láskou a pak to uviděl. Okolo Evičky bylo všude světlo, takovou záři doposud nikdy nespatřil. Všude se rozprostíralo ticho, klid a z dálky se dědečkovi dokonce zdálo, že slyší jemný cinkot zvonečků. Nebylo třeba cokoliv říkat. Pohledem popřál synovi dobrou noc, usmál se, zlehka se dotkl jeho ramene a odešel do svého pokoje. Před usnutím dědečka ještě napadlo, že Alenka měla vlastně pravdu, dnes se jim skutečně narodila hvězdička.


Alenka ráno vlezla do postele k mamince, zachumlala se pod peřinu, a ještě na úplně maličkou chviličku usnula. Když poté otevřela oči, byla vzhůru i Evička. "Maminko, myslíš, že je Evička šťastná, že mě má? Protože já jo. Když jsem ji včera uviděla poprvé, hned jsem věděla, že je to hvězdička, která mě naučí rozsvítit své světýlko."

"Myslíš tohle?" maminka se usmála a jemňounce zaťukala Alence doprostřed jejího hrudníčku. Alenka rozzářila oči a přikývla. "A ono nesvítí?" zeptala se maminka a prstem se přesunula od srdíčka na Alenčin roztomilý nosík. Alenka se začala smát, měla ráda, když ji maminka hladila po nosíku, srandovně to šimralo a vždycky si představovala, že přesně takhle ji určitě šimrá andělíček strážníček svým peříčkem a ona si pak musí pčiknout.

"Já nevidím, že by svítilo," odpověděla Alenka mamince. "Okolo Evičky vidím světlo úplně všude. Chtěla bych ho také mít."

Maminka si Alenku vzala do náručí celou ji sebou zabalila a dodala: "Já žádné světlo okolo Evičky nevidím a přeci věřím, že její i tvoje světýlko svítí." Alenku napadlo, že se asi i maminka špatně dívá. Vždyť přeci to světlo u Evičky je tak nádherně zářivé. Byla přesvědčená, že ji Evička naučí, jak i ona může to světýlko rozsvítit. Jen ji napadlo, že možná bude muset čekat, než se Evička naučí mluvit.

"Jde se snídat, holky moje!" zavelel s úsměvem tatínek, který právě vešel do ložnice.

" A půjdeme dneska s Evičkou ven?" zeptala se Alenka tatínka.

"Dnes ještě ne, Alenko, maminka s Evičkou budou ještě odpočívat, ale jestli chceš, můžeme vyrazit i s Azorem a dědečkem do lesa."

"To bych moc ráda. Potřebuji s dědečkem něco probrat a v lese se mi to vždycky tak nějak povídá samo."


"Dědečku," oslovila Alenka dědečka, když se tatínek s Azorem vzdálili, Azor totiž nemá rád pomalou chůzi, za to dědeček ano.

"Ano, Alenko?"

" Víš, je divné, že nikdo to světýlko okolo Evičky nevidí. Myslela jsem, že ho uvidíš ty, jenže i ty se díváš špatně. Maminka asi taky a tatínka už se ani nechci ptát. Mám pak pocit, že se na mě dívají tak nějak zkoumavě. To ty ne, tobě můžu říct úplně všechno a nikdy na mě takhle nekoukáš. Ty se na mě vždycky díváš stejně, jako bys mi rozuměl, i když třeba někdy říkáš, že ne, já cítím, že stejně víš."

Dědeček se na Alenku podíval a povídá: "Už ti věřím, Alenko, že se nám včera narodila hvězdička."

"Cože, dědečku, jak to myslíš?" zeptala se zvědavě Alenka.

"Já to světlo včera kolem Evičky viděl také, když už jsi spala, tak jsem se šel na Evičku podívat a věděl jsem, že se musím dívat jinak, správně. Jak jsi mi to říkala, Alenko, ty.

"Opravdu, Dědečku, opravdu jsi ho viděl? Odpověz a přísahej na mou duši na psí uši, dědečku, dědečku, ty můj nejmilovanější dědečku. Já to věděla, že ty to světlo uvidíš. Já věděla, že ty ho uvidíš." 

Dědeček se rozesmál, přikývl a patou nakreslil na zem startovní čáru. "Kdo bude u taťky první vyhrává!" prohlásil dědeček. Alenka na nic nečekala, postavila se vedle dědečka, připravená, až odstartuje závod. Když vyběhli, hned dědečka předhonila, už dávno jí nestačil, a rád se díval, jak vždycky tatínkovi skáče do náruče.

Alenka vylétla jako šíp a volala: "Narodila se nám hvězdička, opravdová hvězdička." Jako vždycky skočila tatínkovi do náruče a uprosila ho, aby ji vzal na koníka.

"Jsi už velká, Alenko, a proneseš se."

"Aspoň na malinkatou chviličku," žadonila Alenka.

Jako vždycky tatínek nakonec souhlasil. "Co budeš dělat, až bude chtít na koníka i Evička?" zeptal se tatínek.

"Co budu dělat já, tatínku? Snad co budeš dělat ty?" zasmála se Alenka. " Přičaruji ti ještě jednu hlavu, budeš jako tříhlavý drak, ale budeš mít jenom hlavy dvě a my na tobě budeme jezdit obě. Asi ti přičaruji jednu větší pro mě, tuhle nechám pro Evičku."

"Abych se pak ještě líbil mamince, přeci jen si mě vybrala s jednou hlavou," povídá tatínek. "Neboj, budeš ji mít jen, když bude potřeba, pro maminku ti ji vždycky nazpátek odčaruji."


"Jak ses díval na Evičku, dědečku?" zeptala se Alenka, když dědečka odpoledne zahlédla sedět na zahrádce. " Pověz mi to, prosím, prosím." Alenka sepjala obě ruce, rozzářila kukadla a s napětím očekávala dědečkovo vyprávění.

Dědeček jí naznačil ať si k němu sedne. Alenka si přisedla k dědečkovi na lavičku a kývla hlavou, že je připravená. "Už má sílu sluníčko. Mám rád tyhle teplé jarní dny." Dědeček začal povídat. "Dovyprávěl jsem ti včera večer pohádku o hvězdičce a najednou jsem věděl, jak na to. Kolikrát jsem ti ji už vyprávěl a teprve včera, když jsi mi řekla, že jsem se na Evičku díval špatně, něco ve mně, jako by vědělo, co to znamená. Ale já si ne a ne vzpomenout, jak na to. Až po té pohádce mi to došlo, jak je to vlastně jednoduché. Procítit lásku v srdci. Měl jsem pocit, že jsem v jednu chvíli procítil všechnu tu lásku, kterou jsem kdy v životě cítil a pak se to stalo. A víš co, Alenko?" Alenka hltala každé slovo. "Nezmizelo to, zůstalo to, vidím to světýlko okolo Evičky pořád. Vidím ho i okolo tebe, Alenko. Jen když sis dneska před obědem vzala do pusy ten kousek čokolády, i když ti to maminka zakázala, něco se změnilo."

"Opravdu, dědečku?" zeptala se posmutněle Alenka.

"Když ses pak mamince přiznala a bylo vidět, že tě to opravdu mrzí rozzářilo se ještě víc. Udělala jsi mamince velkou radost a myslím, že i sobě."

"To jo, dědečku, vůbec jsem se necítila dobře, když jsem udělala něco, co mi maminka nedovolila."

 "Je to taková veliká nádhera, když jsem blízko Evičky, cítím se moc hezky, skoro stejně, jako když se zabalím do maminky. Víš, dědečku, když byla Evička ještě u maminky v bříšku a já v maminčině objetí, někdy mi přišlo, že mi chce Evička něco říct. Nerozuměla jsem jí, asi přes to bříško nebylo moc dobře slyšet. Byla jsem úplně potichoučku, skoro jsem nedýchala, abych dobře slyšela, ale věděla jsem to. V té chvilce, kdy mi přišlo, že nedýchám, jsem měla pocit, že se ke mně Evička vrací. Jenže mi to přišlo dost popletené, když se ještě ani nenarodila. Jako když někoho dlouho nevidíš, třeba když byl tatínek na pracovní cestě, a když se vracel domů, cítila jsem, že se vrací i Azor pořád postával u dveří. Tohle bylo jiné, ale trošku podobné. Jako kdybych Evičku někde ztratila a ona si mě našla. Možná jsem se ztratila já Evičce a ona mě musela hledat." 

"Alenko," povídá dědeček, "to je dobře, že už tě našla."

"A jestli mě opravdu ztratila a teď mě našla, tak musí být Evička moc šťastná."

"To určitě je," řekl dědeček a slzy se mu kutálely po tvářích.

"Ty pláčeš, dědečku?" vyděsila se Alenka.

"Ano Alenko, štěstím, že jsem našel tady na Zemi tebe." Alenka skočila dědečkovi kolem krku."


Alenka moc ráda trávila svůj čas se svou sestřičkou, cítila se u ní v bezpečí a také si uvědomovala, že když je v její blízkosti spoustu věcí, o kterých ani nevěděla, že ví, tak najednou věděla. I maminka se kolikrát podivovala, kam na to Alenka chodí. Jednoho dne, když si kreslila obrázky u Evičky, vstoupil do pokojíčku dědeček a Alenka byla zaskočená. Viděla okolo dědečka světýlko, ale bylo to jiné, než které znala od sestřičky. Z tohoto světýlka se jí svíralo srdíčko, věděla, že je něco jinak. Dědeček poznal, že Alenka něco zahlédla a vnímal i její nejistotu. Usmál se na ni a dlouhým pohledem ji ujistil, že je vše v pořádku.

Večer, když jí šel dát dobrou noc jí vyprávěl svůj příběh. Jak se on sám ztratil ve svém životě. Jak si nevážil toho, co má a chtěl stále více. Jak zapomněl, co je v životě důležité. Alenka poslouchala a tentokrát dědečkovi do povídání vůbec nevstupovala. Dědeček povídal o tom, že i když měl babičku a své dva syny, tatínka a strýčka Petra, necítil se nikdy naplněný. A hledal to štěstí všude kolem. Často si to i vyčítal, ale nevěděl, co s tím. A jednoho dne, se našel. To už Alenka nevydržela a zeptala se dědečka, jak to udělal, že se našel. Dědeček pokrčil rameny. "Nevím, prostě jsem si najednou vzpomněl, co je v životě skutečně důležité. Cítil jsem to tady uvnitř," dotkl se dědeček své hrudi.

"A co to je, dědečku?" zeptala se Alenka.

"To tobě přeci říkat nemusím. Co to je, Alenko?"

"Je to láska, dědečku?" zeptala se opatrně Alenka.

Dědeček přikývl. "Hledal jsem ji všude kolem, a nakonec si vzpomněl, že ji hledat vůbec nemusím, že ji mám celou dobu v sobě. Měl jsem pocit, že mi někdo pomáhá s mým rozpomínáním, snad andělé. Nepřestanu nikdy za tento den děkovat. Začal jsem svůj život vnímat úplně jinak a vlastně vše začalo být zcela nové. Znovu jsem se zamiloval do tvé babičky, ale tentokrát jinak, tak nějak opravdověji. Užíval jsem si každou volnou chvíli se svými syny, užíval jsem si život jen tak. A když mi život přivedl tebe, mohl jsem vše, co jsem si u svých synů vyčítal prožít nanovo, takovou svou opravu. I teď mě ta výčitka někdy navštíví, ale vím, že není dobré litovat něčeho, co bylo a raději to udělat dobře teď. " Alenka dědečkovi všechno nerozuměla, ale vnímala jeho světlo, které svítilo úplně všude a viděla z dědečkova srdce proudit velkou záři. Dědeček pokračoval v povídání. "Když se narodila tvá sestřička a já uviděl poprvé to světlo, věděl jsem to. Věděl jsem, že Evička nám sem přišla připomenout, že už se dávno známe."

"Ano, dědečku, to je ono, když se mnou Evička mluvila přes maminčino bříško, říkala mi, že už se dávno známe. Neslyšela jsem to, ale cítila. To je dobře, dědečku, že ses našel." Alenka dědečka pohladila po tváři, on pohladil ji a políbil na dobrou noc. Alenka brzy na to usnula.

Zdál se jí sen, jak se na nějakém zářivém místě loučí s dědečkem, který odchází hodně hodně hodně daleko a ona se trošku bojí, že se dědeček ztratí. Opravdu se těšila, že i ona se vydá na podobnou cestu jako dědeček, ale trochu se bála, že se ztratí i ona. Objevila se tam i Evička, byly si spolu velmi blízké. Když se Alenka měla vydat na cestu, stačila ještě zavolat na Evičku: "Kéž bys mi mohla být vždycky na blízku." Ráno si Alenka kupodivu celý sen pamatovala. 


Dědeček umřel pár dní po této události. Alenka se před spaním schovala pod peřinu, dala ruku na srdíčko a promluvila na dědečka: "Dědečku, bojíš se?"

"Nebojím," cítila jeho odpověď.

Alenka věděla, že je všechno v pořádku, to světlo musel být určitě dědečkův anděl strážný anebo to mohla být babička, která mu přišla naproti, protože ta už to tam dobře zná a nebo se otevřelo nebe a posvítilo dědečkovi na cestu, aby třeba někde nezakopl. Věděla, že o dědečka je postaráno, ale stejně jí bylo smutno. Alence se vrátila vzpomínka, jak jí dědeček řekl, že je rád, že ji našel a ona věděla, že když už se jednou našli, nikdy více už ho nemůže ztratit. Cítila jeho přítomnost v celém jejím srdci.

Alence se pomaloučku zavíraly oči a těsně před tím, než usnula, zaslechla dědečka, jak povídá: "Je to opravdu tak, Alenko, ten sen, cos mi vyprávěla je skutečnost, my už se všichni dávno známe."

Ten večer se Alence zdál další sen. O Zemi, na které jednou nazrál čas a úplně všechno všecičko bylo tvořeno Láskou. Na tuto krásnou Zemi se začali rodit lidé a věděli, proč tu jsou. Neztráceli se a nezapomínali. Užívali si své bytí na tomto přenádherném místě. Alenka se ze snu lehce probouzela a věděla, že ten čas už nastal a Evička nikdy nezapomene. A když nezapomene Evička, připomene to i jí. Všechno ji naučí a pak spolu budou pomáhat ostatním, kteří zapomněli jak na to. Alenka otevřela oči, pohlédla na oblohu, odkud jí večer do okna svítí hvězda a poděkovala: "Děkuji, že jsme se mohly s Evičkou narodit spolu." Alenka se ještě zachumlala do pelíšku a měla pocit, že v dálce slyší tichoučké cinkání zvonečků. 


Kateřina Stejskalová