Schovávačka

"Co děláš?"

"Hledám se."

"Cože?"

"Já-se-hledám. Jsi snad nahluchlá?"

"Asi se z tebe jednou vážně picnu. Tak hledej."

"Hledám.... Hledám, chodím, koukám, ptám se a nikdo o mně nic neví."

"Když se hledáš, tak se asi můžeš i najít, že?"

"No, to jo, s tím počítám."

"Jen si to tak trochu opakuji. Ty hledáš koho?"

"Sebe. Sebe hledám. Už jsem ti to přece říkala. Já-se-hledám."

"Jasný. Chápu. A kdo tě schoval?"

"Kdo mě schoval? Co je tohle za otázku? Kdo mě schoval? (Kdo mě vlastně schoval? Kdyby mě někdo schoval, tak přece vylezu a nehledám se tady celou tu dobu.) Aha... no…. vlastně… já sama jsem se schovala."

"A kdo tě tedy může najít, když ses sama schovala?"

"Někdo mě určitě najde."

"Ale nikdo jiný, kromě tebe tě nehledá. A nikdo o tobě nic neví, jen opakuji tvá slova. Tak kdo tě může najít?"

"No já. Já se hledám! Už ti to říkám po několikátý."

"A když ses sama schovala a teď se hledáš, jak mi říkáš po několikáté a ty jediná se můžeš najít, tak proč se nenajdeš?"

"Aha…To máš asi pravdu. A kde mám hledat?"

"Proč se ptáš mě? Když ses schovala sama, tak asi víš, kam. Nebo snad ne?"

"Hm, taky doufám…. Musím uznat, že ve schovávání jsem jednička, protože takhle dlouho jsem ještě nikoho nehledala. Schovala jsem se fakticky dobře a nikomu jsem ani neprozradila kam…čestný! Vůbec nikomu."

   🌿

"Už ses našla?"

"Hledám, neruš."

"Pamatuješ, jak jsme jako děti hráli na schovku?"

"Jasný...před pikolou za pikolou…. už jdu! To snad zná každý."

"No vidíš, vždycky se všichni nakonec našli."

"Tak to mám šanci, že se jednou najdu."

"Jednou? Už mě to fakt nebaví, chci dělat něco zábavnějšího než tu čekat, až se najdeš. To je nuda, hraješ na schovku sama se sebou a já se tu k smrti unudím. Jé, a víš co mě napadlo? Když už někdo nechtěl hrát, mohl se odpikat, jak to bylo? Pamatuješ?"

"No jasně, že jo…. hlava tělo zem, odpikaná jsem. Aha…. tak to tedy zkusím. Hlava-tělo-zem-odpikaná-jsem!"

"Změnilo se něco?"

"No, hele jo, ale je to celé takové zvláštní. Mám na sobě nějaké staré hadry, snad maškarní kostýmy či co. Je tu samé staré, léta nastřádané, harampádí. Kam já to vlezla?"

"Tak dobrý, už se aspoň vidíš."

"To jo, ale co s tím? Jsem tu v tom úplně umáčknutá, nedá se tady ani hnout, nedá se tu dýchat, vůbec mě není vidět, ani se nepoznávám. Jsem to vůbec já?"

"No jasně, že jsi to ty. Prostě jsi dobře schovaná, aby tě nikdo nenašel. Tak už to odlož, vysvleč se z těch starých hadrů a vylez! Fakt už mě to tu nebaví."

"Opravdu můžu?"

"No jasně, co blbneš. Tolik ses těšila, co všechno tu ještě spolu zažijeme a teď tu musím čekat, protože ty ses tu zasekla u jedné jediné hry."

"Tak já to tedy zkusím…Teda to jsou starý krámy a ta špína kolem fůůůj….. pěknej smrádeček. Jak jsem tu mohla vydržet tak dlouho? To se nedivím, že mě tady nikdo nehledal. Ani já sama bych tu dobrovolně nikoho nehledala."

"Cože? Koukám, že ti to stále nedochází."

"Co mi nedochází?"

"Co mi tu od začátku několikrát opakuješ?"

"Že se hledám!!!! .... Já vím. Jsem fenomenální ve hře na schovku. Musím uznat, že jsem v tom opravdu dobrá. Jsem dokonalá ve schovávání. Jen jsem se tak nějak v té hře sama ztratila a myslela, že mě někdo bude hledat."

"Vždyť tě někdo hledal."

"Kdo?"

"Prosím???"

"Aha... no jo no."

"Tak už?"

"Ještě chvíli."

"Když to chceš takhle protahovat, já počkám."

            🌿

"Tak co, už?"

"Už."

"A co?"

"Momentíček, prosím, chvilku mě nech."

"Ráda."

"To je paráda, to se mi krásně dýchá, takto jsem se snad ještě nikdy nenadechla. Hned budu u tebe."

"Počkám, dopřej si čas."

"Jé, ty jsi krásná, úplně jsem zapomněla, jak dokážeš zářit a jak se s tebou cítím hezky. Víš, k něčemu se ti přiznám, ty tu na mě čekáš celou dobu a já ani nevím, kdo vlastně jsi."

"Jak jako nevíš, kdo jsem?"

"Jsem moc ráda, že jsi tu na blízku, a že mě tak podporuješ a povzbuzuješ. Děkuju, že jsi mi poradila s tím odpikáním a že jsi mi neustále pokládala, pro mě někdy dost otravné, otázky. Jinak by mi to snad ani nedošlo. Vůbec se na tebe nedokážu vynadívat, jsi nádherná. Omlouvám se, ale já se tak soustředila na to hledání, že jsem fakt zapomněla. Můžu se tě zeptat?"

"Jasně, že jo."

"Kdo tedy jsi?"

"Děláš si srandu? Ty to chceš opravdu hrát celý znovu dokola? Jak myslíš, já mám času dost."

"Nechci nic hrát. Kdo jsi?"

"Pojď blíž a podívej se mi do očí. Co vidíš?"

"Vidím sebe. To je zvláštní. Já jsem ty, ty jsi já. Takže my je já?"

"Tak vidíš, že víš. Pojď, půjdeme už konečně zažít něco, kde se nebudeme muset hledat. To už jsme si užili až až."

"Že nám to šlo, co? Nakonec jsme si to pěkně užili a dobře to dopadlo."

"Stačilo."

"To jo, teď už se těším na nová dobrodružství. Slibuju, už nikdy na tebe nezapomenu a už se nikdy neschovám."

"Neslibuj! I tohle jsi zapomněla? Hru na sliby jsme taky už hráli."

"Aha. Věřím ti. Počkej, vlastně jo, vzpomínám si. Vzpomínám si úplně na všechno. Hráli jsme toho hodně. My jsme spolu tolik prožili, ale stálo to za to, viď?

Slyšíš?

Proč nic neříkáš?

Kde jsi?

Ty tu nejsi? 

Trochu se mi z toho všeho zatočila hlava...

Já vím, i tuhle hru už máme za sebou. Tak jo, to zvládnu. Jsem připravena.

Dál už je to jenom na mně. Beru to! Tři, dva, jedna...... jdu do toho! Huráááááá!"

                         🕊

"Víš co?"

"Vím."

"Je čas se vrátit zpátky domů."

"Cítím to. Prosím, dej mi ještě chvilku, naposledy se nadechnu."

"Počkám tu na tebe."

"Stálo to za to, viď?"

"Stálo."  🕊

 Kateřina Stejskalová