Pochopení strachu 1. díl Role oběti 

01.11.2020

Dnes jsem narazila na video mého známého, který se v lese na opuštěném místě zamýšlí nad tím, z čeho máme vlastně strach, když bychom si představili, že jsme na takovém místě v noci.

Včera byl svátek Samhain a já se tématu mého největšího strachu dotkla až v té největší hloubce.

Před několika lety mě silně přitahoval les, v lese jsem už tehdy díky našemu psovi trávila hodně času, jen jsem si tam netroufla jít sama ani ve dne. Zajímavé bylo, že když jsem šla do lesa se svými dcerami, bylo vše v pohodě, tam jsem byla v roli ochranitelky a vůbec by mě ani nenapadlo se bát. Ale jít tam sama za sebe bylo nepředstavitelné. Moje přítelkyně Alenka mi vyprávěla, že jezdí sama na houby, někde si uváže kolo a pak chodí sem tam po lese. „Proč se tedy vlastně bojím já?“ Vzala jsem psa a šlo se, prvních pár metrů bylo fajn, ale když jsem se vzdalovala od příjezdové cesty, začala jsem se různě otáčet, má mysl rázem vymýšlela všemožné scénáře a fyzicky mi bylo zle. Už jsem byla lapena. Nešlo mít vše pod kontrolou, takže jsem se procházela jen v okruhu viditelnosti hlavní cesty pro případný úprk. Asi bych takto žila dál, řekla bych si, že já to mám prostě takhle a Alenka má zkrátka to štěstí, že může chodit v lese sama. Ovšem les si mě stále volal, přes sny, vize, zvířata... a ta silná touha nořit se do síly přírody a moci se zachumlat a nechat se jí obstoupit. Cítila jsem, že tam patřím. Nešlo to přehlížet a odsunout. Když jsem se zabývala otázkou, čeho se tedy bojím a proč, neuměla jsem si tenkrát sama pomoci. Já jsem se totiž tmy a být sama na opuštěném místě bála vždy. Věděla jsem, že ten strach není zapříčiněn z tohoto života, že to tak nějak mám v sobě. Tehdy mi pomohla jedna žena, která mě zavedla do jedné z příčin mého strachu, kdy jsem v jednom z mých životů byla přepadena a zneužita více muži. Ten strach se ve mně začal rozpouštět, jakoby odtékala kapka, která s druhou začínají tvořit potůček vzpomínek, které už ve svém životě nepotřebuji. Cítila jsem se tak lehká a čistá. Potůček mě vedl dál a dál, až mě přivedl k moři a já do něj vstoupila, celá jsem se rozložila na malinkaté kousíčky a ještě menší, až ze mne nic nezůstalo. Po této dokonalé očistě jsem se vědomě zase složila, z moře vystoupila a uvědomila si, že jsem zcela propojena s mou duší a duchem. V té síle jsem věděla, že jsem v bezpečí.

Hned druhý den jsem šla do lesa a poprvé ve svém životě jsem to dala. Nebylo to hned úplně bez jakéhokoliv rozhlédnutí, vše se postupně usazovalo a ukotvovalo. Miluji být sama v lese, vést rozhovory se svým nitrem a být součástí té obrovské síly, moci se v tichosti a s vděčností dívat očima Boha na tu krásu. Pobyt v přírodě nám pomáhá vejít k sobě do svého nitra. A tak jsem se přestala bát chodit v lese sama. Ovšem v noci nevím nevím, možná další výzva.

Nějak jsem si naivně myslela, že tento strach z ublížení a přepadení mám zpracovaný, včerejšek mě vyvedl z omylu. Ve včerejší meditaci byla položena otázka - ČEHO SE NEJVÍC BOJÍŠ? Asi byl čas a vše nazrálo, abych si tímto mohla projít. Abych to vše v pravdě pochopila a s láskou propustila. Odevzdala jsem se této léčivé energii a nechala vše volně proudit. Slova přese mne proudila sama.... bojím se bolesti, ublížení, výsměchu a pohrdání, bojím se ohně, bičů a trnových větví...uvědomila jsem si, že TEĎ v tuto chvíli jsem ponořena do strachu, který jsem prožila ve spoustě životů, kdy jsem byla neprávem usmrcena za šíření pravdy a světla. Ta nespravedlnost a bolest, ty pohledy a zlost v očích, ze všech stran mi bylo ubližováno. Nebála jsem se smrti, ani v jedné chvíli, jen v tom lidském těle jsem se bála o tělo. Temné postavy se svými zdeformovanými obličeji se mě snažili stahovat dolů. Nešlo to, jen mé tělo jsem odevzdala a mé vnitřní světlo se šířilo dál. „Oni nevědí ,co činí,“ opakovala jsem stále dokola, „oni nevědí, co činí." Uvědomila jsem si, že jsou to slova Ježíše Krista, jako bych nějakou svou části vstoupila do jeho utrpení. Vstoupením do mého největšího strachu jsem prožila osvobození.

Když si tedy představím, že se tou cestou v lese procházím v noci... tak z čeho máme vlastně strach? Možná tmu vnímáme jako vlastní temnotu a ona nám připomíná naše zakořeněné strachy a my ani nevíme, proč se bojíme. Mysl si v té chvíli vytvoří nějakou představu pro naši „ochranu“, abychom tu bolest už nemuseli zažít. Zrazuje nás od vstoupení do temnoty. Možná tma není až tak temná, možná nám poskytuje milost a vítá nás s otevřenou náručí. Volá na nás: „Vstup do mě a ponoř se!“ láká nás, ať se v důvěře podíváme strachu do očí. Uděláme to, ponoříme se, možná to není příjemné, ale na konci.....

Nikdy tam nemůžete nalézt nic jiného než osvobození, nic jiného než světlo.  

Kateřina Stejskalová