Pochopení strachu 2. díl Role padoucha

08.11.2020

Dnes jsem měla potřebu být celý den sama a v tichosti. Kdyby to mohlo být ve tmě, bylo by to naprosto ideální (hrdinské konstatování za denního světla). Vzala jsem si den volna a celý ho ztrávila ve studiu. Cvičila jsem, tančila, meditovala, ómovala a zase meditovala, vlastně celý den jsem byla uvnitřněná a veškeré mé prožitky vycházely z vnitřní touhy sebevýjádřit se. K večeru jsem už jen seděla a pozorovala, co se uvnitř odehrává. A najednou přišla tma. Ta tma, s kterou jsem minulý týden koketovala. Jen co mě začala zahalovat, napadlo mě, že bych už měla jet domů, že je to trochu sobecké se tu v neděli zavřít a nechat děti doma bez matky. Na to přišla otázka, jestli za tím není něco víc. V tom jsem u dveří zahlédla obrys mužské postavy, začala jsem hledat mobil, abych si rozsvítila a tmu tak odehnala, jenže v tu chvíli jsem věděla, že já chci vědět, co za tím strachem je. 

Jednou jsem se Ernestínky ptala, jestli si můžu ze svobodného rozhodnutí přát, zda mohu vidět jen světelné bytosti a ty temné, ať ke mně nechodí. Tenkrát mi odpověděla, že se bojím své temnoty, kterou v sobě nemám přijatou. Na informační úrovni jsem to chápala a přijímala, tvořila obrazy, jak se světlo protíná s temnotou. Jako když odpouštíme, neustále to odříkáváme, dokonce myslíme, že jsme odpustili. A pak se divíme, když nám život ukáže, že to v sobě pořád máme. Divíme se, jak je to možné, když už jsme tolikrát odpustili. Jenže je to hlavou. A jednou až to sestoupí od srdce, přijde prožitek skutečného odpuštění a nám secvakne, že teprve teď se to stalo. 

Obrys postavy tam byl stále a já v tu chvíli nechtěla vidět nic, jen rychle zmizet. To mě zarazilo, že jsem se bála vidět i světelnou bytost. Uvědomila jsem si, že mám strach vidět světlo i tmu. Ráda bych měla vedle sebe nějakého ochránce, abych věděla, že na to nejsem sama. Byl tam, stál za mnou a tiše pozoroval a dodával mi odvahu, ať do tohoto prožitku můžu vejít. Úplně jsem se odevzdala a začala se pomaličku nořit do okamžiků, kdy jsem opravdu dokonale hrála role padouchů. Usekávala hlavy, vytrhávala jazyky, mučila a další a další zrůdnosti, které jsem vykonávala z mého popudu nebo na rozkaz někoho jiného. Opět jsem vše prožívala jako v jednu chvíli. Pozorovala jsem to z nadhledu a věděla, že to byla jen role, kterou jsem přišla hrát. V padouchovi ovšem nebylo jen temno, byla v něm vina za tyto činy, bylo v něm svědomí a vlastní odsouzení do temnoty. Bylo tam neodpuštění za všechny spáchané činy a nezasloužení si odpuštění. A pokud si nezasloužím odpuštění, sama sebe jsem odsoudila být v temnotě. Podívala jsem se do svědomí padoucha a lehounce, něžně se z temného začalo rodit nové. On nebyl temný, byl tu opravdu jen použit pro tento prožitek, vždyť měl svědomí a to je ta jiskra naděje na uvědomění si vlastního světla. On nemohl být světlem, protože si to nedovolil, nebyl toho hoden. A já si uvědomila, že to je mé nepřijetí temnoty a pokud nepřijmu toto temné v sobě a na nevědomé úrovni sebe sama obviňuji za všechny "zlé" činy, nejsem hodna přijmout ani světlo. Nejsem hodna toho být světelná bytost. Jenže já jsem. A padouch je světlem taky. V tu chvíli všechny masky spadly a bylo jen světlo. Tma přestala být děsivá, nebyla ani tak tmavá. Byla něžná a laskavá, ukázala mi mne samou a já mohla nahlédnout. Právě jsem prožila přijmutí vlastní temnoty a přijetí světla, kterým jsem.

Pár dní na to jsem měla opět hluboké prožitky, jak to v těchto dnech v tak silných energiích prožívá spousta lidí. A já potřebovala být opět sama a v lese. Bez jakéhokoliv plánování, jsem se sbalila a vyrazila. Byla jsem v takové síle, hluboce ukotvená sama v sobě, že jsem jen poslechla tu vnitřní touhu být v lese. Zhluboka jsem se nadechla té přenádherné energie a šla si to užít. Teprve teď jsem si uvědomila, že se stmívá a já jsem sama v lese. Plánovala jsem to postupně a s kamarádkou, ale prostě jsem byla hozena do života. „Tak a teď se holčičko předveď!“ Vstoupila jsem do tmavého lesa a šla. Po chvilce nebylo vidět ani na krok, provázela mě taková síla, že bát se mě ani nenapadlo. Jen jsem přeci jen šla známou trasou, protože jsem fakt neviděla vůbec nic. Uvědomila jsem si, že se není čeho bát, že už jsem to všechno prožila být oběť i padouch a už to není potřeba opakovat. Vybrala jsem si tu další cestu, cestu světla a ta mi prozáří každý krok mého života.

Kateřina Stejskalová