Snění...

11.01.2021

„Abys mohl k sobě přivolat, co nejlepšího ti může svět dát, měl bys nejdříve pojmout, osvojit si duchem vše, po čem toužíš a v duchu žít.“

(z knihy Hany Poltikovičové  Korálky v pupíku)


Je zvláštní, jak se vše mění, tak rychle. Co platilo včera už neplatí. Vlastně spíš, co platilo před chvílí, je pryč. A ještě ne, je to taková rychlost, jako by to bylo s každým nádechem a výdechem, každý výdech znamená smrt a odchod do minulosti. Nějak se to opravdu nedá uchopit, to co bylo mi přijde, že žil někdo úplně jiný a já se s každým nádechem rodím nová. Nejde to jednoduše sdělit, je to nesdělitelné, co se děje uvnitř. A ono se i přestává dít. Nemám potřebu s někým mluvit, něco rozebírat, k něčemu se vyjadřovat, cokoliv hodnotit. Vždyť stejně je to jen můj úhel pohledu, stejně cokoliv vnímáme, tak vnímáme přes svou pravdu, přes svou úroveň vědomí. Pro tuto chvíli mi přijde, že jediný člověk, s kterým si opravdu mám právě Teď co říct, jsem Já sama. A vlastně už se mi ani to nechce. Prostě jen být. Jakékoliv hovory a otázky už nedávají absolutní smysl. Mít jakékoliv přání mi přijde úsměvné. Jen Děkuji, děkuji. Jsem sama se sebou v sobě. V tom všeobjímajícím nic, v tom Nic, ve kterém je v jednu chvíli úplně Vše, veškerá moudrost a veškeré odpovědi. Jen Být a nechat se omývat božskými vlnami nových příležitostí a možností. Kdy se nemusím ptát, zda je to pro mne dobré, protože zde už není jen víra, ale Vím. Cítím se být šťastná, mám toho v sobě tolik, že cítím takovou lásku a radost, že mi přijde, že musím každou chvilku vybuchnout, že je toho tolik, že to snad nemohu pojmout.

A pak se druhý den probudím a to, co bylo včera, ten prožitek ta síla to vědomí, že já jsem vším a všechno je mnou zůstává někde daleko. Ani nevím, jestli jsem to skutečně prožila nebo to byl sen a pak se rozhlédnu a nevím, jestli stále nesním, jestli teď nejsem ještě stále v tom snu. Je to najednou pryč, ale zároveň je to ve mně prostoupeno v každé buňce, jen je to jiné a nepopsatelné. Já jsem opět jiná, nová. 

A probudím se další den a už s otevřením očí nakukují obavy. K čemu to všechno vlastně je? Rozpadá se úplně vše, o co jsem se mohla opřít. Ráda jsem se obklopovala lidmi a sdílení s nimi mi dávalo smysl a teď mi dává smysl jen být sama se sebou. Jdu si zacvičit a jsem dokonale propojena se svým tělem, vnímám každičký pohyb a vše, co se za ním odehrává, je to taková nádhera být Tady a Teď plna v tom, co dělám. A v tom se mi ztrácí smysl i mé práce. Být lektorkou, když nejlepší lektor je každý sám sobě. Když se odevzdáme té vlně přítomnosti, tělo nás samo navede, co potřebuje, jaký pohyb mu udělá dobře, kolik času a prostoru je třeba. Tak jak mohu někoho vést, když on sám je pro sebe tak prospěšný? Lehce se ohlédnu zpět v mém příběhu, co vše mi bylo nápomocné, když jsem ještě to spojení, které tu bylo, vždy nevnímala. Teď ho mám trvale, tedy každý ho má trvale, ale vím, že někomu se ještě může zdát, že se musí napojovat. Že ještě rozděluje svůj život na to, kdy je v propojení a kdy ne. A pak tu jsou další lidé, kteří toto vše zatím ještě ani nevědí. Pro tyto všechny tu mohu být, pokud budou chtít. Vždyť já je nemám učit, já je mohu jen nasměrovat. Možná jsem klíčnice, která jim jen podává klíče k otevření jejich srdcí. 

Následující den je zase všechno jinak, mám silnou potřebu někoho vidět, s někým jen tak být. Jen tak si užívat společnost. Být si vzájemně inspirací. To je to žití v přítomnosti. Včera jsem chtěla být sama, protože jsem měla být sama, celá se odevzdat. Dnes cítím být s někým, protože mám  být s někým a můžu si to užívat po každé jinak. Mohu si užívat a prožívat tu jinakost. A i v tom si mohu něco nalézt, i tam se mohu celá otevřít. Sama nebo s někým, vždy je to stejně jen o nás o naší hloubce, kam nikdo jiný kromě nás nedohlédne..... Vědomé hledání světla, to je to, k čemu to všechno vlastně je. 

A pak mě někdo tahá za šos: „Hele, jako dobrý, ale někdy stále míváš touhy a přání, nějak jsi zapomněla, co bylo na začátku, máš pojmout všechny tužby duchem a v duchu je žít.“

Ano, v dokonalém propojení jsem zapomněla, že v lidském prožívání jsou dny různé. A v některých dnech si musím připomínat, že jsem vděčná za to, kdo jsem, za to kde jsem, co mám, koho vedle sebe mám, za zdraví a poznání, za otevřené dveře možností..... a pak začínám snít, to co bych ve svém životě ještě chtěla mít, kam bych se chtěla podívat a co bych ráda prožila. Zavírám oči a odevzdávám se představám. Mám bohatou fantazii a tak dokonalé představy, dokonce jsou někdy jako animovaný příběh, kdybych to mohla v tu chvíli nějak zachytit, co vše tam je, jaké drobné detaily, které jsou zobrazeny v jeden moment Teď. Odevzdávám se do roviny snění, nadechuji ten pocit do všech částí mého těla, nechám jej proudit do mé krve, do každé buňky. Zaplním se tou touhou úplně celá, až mnou začne prostupovat a šířit se dál všemi směry. Rozprostírá se úplně všude. Ách... nadechuji ten přenádherný sen a s každým výdechem rozbíjím všechna omezení a limity, které mi nedovolují a nepřipouští uskutečnění. Jak je krásné snít. A jestli ani teď nevím, zda nejsem ve snu, tak proč si nedělat ten svůj sen nebo život v krásnu. Vždyť ve snu je možné vše, to víme už dávno a někdy se probouzím ze snu a po chvilce se ve snu probudím znovu. Takže jsem se vlastně probudila ve snu do snu. Tak co když jsem se Teď ještě neprobudila? Takže si mohu dovolit úplně cokoliv, protože až se probudím, řeknu si: „To byl tedy sen.“
 

Vidím společenství lidí, kteří jsou všichni vědomě propojeny se svým Já, se svým Božstvím, s Bohem, kterým jsou a není třeba cokoliv řešit, všichni vědí. Každý ví, pro co tu je, čím on může obohatit život. A lidé jen spolu Jsou...v Tichu a v Lásce a v Radosti.  

Kateřina Stejskalová